POMÁHAT A CHRÁNIT...

Stačilo jen začít...řídit...a moje bytí se rázem svobodněji dostalo za hranice Brna. Třeba na Šumavu, kde jsme strávili s Bárou krásný týden plný babičky, dědy, tet, dětí a neokoukaných míst. Bohužel bez táty, který toho času vydělával právě na to naše bytí.

Jakožto nekonečný řidičský začátečník jsem se veskrze musela pochválit. Pravda, dvakrát jsem se rozjela se zapomenutou zabrzděnou ručkou (protože ji při parkování málokdy používám a pokud neparkuju z kopce, vystačím si se zařazenou jedničkou). Pravda, při nedělním výjezdu do Budějovic za bratrem Tomem jsem marně hledala mlhovky a využila přítele na telefonu – Petra. Pravda, volala jsem mu pak ještě jednou, abych se přesvědčila, že mi plyn vystačí na tam a zpátky. Pravda s parkováním stále bojuju, ale několik luxusních parkovacích manévrů se mi zadařilo. Pravda, objížďku u Tábora jsem si obkroužila dvakrát. Naštěstí „jen“ dvakrát. Pravda, pravda.

Pravda, spoléhala jsem na toho neživého tvora při cestě zpět do Brna a troufám si tvrdit, že se naplno věnovala řízení. Na kontrolu ukazatele množství benzínu a jiných ukazatelů nezbýval samým vytížením! čas. Jedu přece na plyn, kterého jsem nabrala před odjezdem do Brna plnou nádrž, ne? Ne? NE?....Nééééé!

Slabou hodinku před Brnem najednou auto nechce jet. Sjíždím ke krajnici, vystavím našeho Citroena hřmotu z projíždějících kamionů a volám znovu příteli na telefonu (hm, ve všech soutěžích byla povolena tato možnost jen jednou...asi bych nikdy nikde nic nevyhrála). Přítel na telefonu je polekán víc než já z představy zadřeného motoru...když toto vylučujeme, je rád, že se jedná „jen“ o prázdnou nádrž. Benzínu. Plynu je bohatě! Jenže někdo (jako já) omylem přepnul čudlík z plynu na benzín a vůbec si toho nevšiml.

V 11:50 volám asistenční službu. Ani napotřetí se nedaří spojit s osobou povolanou, která je nejspíš na obědě a slečna přepojovatelka si už neví rady. Devítiměsíční Bára se budí.

Po deseti minutách zoufalství mi otevírá dveře policistka a prý jestli je všechno v pořádku. Místo pokuty za nenainstalovaný výstražný trojúhelník mi ho sama instaluje, sedáme s Bárou do Passatu a jedeme pro kanystr s benzínem. Celou cestu k nejbližší (daleké) výpadovce mi běží hlavou „pomáhat a chránit... pomáhat a chránit“.

Paní z benzinky se mě vesele táže, jakou barvu kanystru že to chci. Černou nebo červenou? Přistihnu se, že o takové nepodstatné věci dokonce přemýšlím a volím černou, protože ji nemám ráda, stejně jako nastalou situaci!!

Tankuju. Jedeme zpět k autu. Bára pláče. Dávám ji na hraní zatím čistou nálevku od kanystru. Nalévám benzín tam, kam patří. Ne do motoru, jak chvilkově zkratově uvažuju (měla bych se ocitat v takových situacích častěji, abych si pamatovala základní a nad slunce (i nad měsíc a celý vesmír) jasné!! věci). Děkuji milé policistce a ptám se, co jsem dlužná. Nic. Že prý počkají, až odjedu. Radši, myslím si v duchu. Startuju, přepínám na plyn, na nejbližší benzince čepuju pro jistotu 10 litrů, jen ať mi strašidelně nesvítí kontrolka, a u McDonalda do sebe vyklápím vanilkové latté. Panáky nevedou a cesta ještě přede mnou.

Jsem si naprosto jistá, že se mi tahle situace ve zrychleném groteskovém sledu vybaví vždycky, když zahlédnu policejní auto nebo uslyším „pomáhat a chránit“.

Řídím s radostí nadále...