Letošní týdenní dovolenou jsme strávili v Janovičkách v Broumovském výběžku nedaleko Polska. My tři a další dvě rodiny dohromady se třemi dětmi...a tak měla Bára o něco starší kamarády, které naprosto respektovala, hltala každé jejich slovo, opakovala každou jejich hru a bouřlivě je vítala každé ráno a v průběhu dne, prostě kdykoli se vzdálily na víc jak deset minut...
Mezi skalami, kterými je tahle oblast doslova posetá, chodila Bára sama a zdrhala před nosičkou na metry daleko za pokřiku „sama, sama, sama, pěšky, pěšky...“. Nejradši byla, když mohla přelézt každý kámen a kořen na cestě a sbírat si borůvky přímo u trasy bez našeho zásahu, bez kterého se to samozřejmě neobešlo. Hlavně v úzkých a prudkých místech při sestupu do roklin a údolí. Pravda, na konci týdne měl Petr na zádech počínající hrb z neustálého shýbání se a borůvčí u cest jsme upřímně nenáviděli, protože zdržovalo průchod, ale převážilo překvapení, že naše Bára bude asi duší horal, který jen občas po cestě zaprotestuje, ale ne kvůli unaveným nohám, ale kvůli tomu, že došly borůvky!!
...které, chce se mi podotknout, rozhodně „nestaví“, ale střevní posun silně znásobují...přebalovali jsme tudíž operativně přímo mezi skalami...
Postupně jsme prolezli Ostaš, Broumovské skály, Adršpašské skály, kde jsme se kvůli náporu polských skupin ze zájezdních autobusů neprocpali ani k výletu na lodičkách, a Teplické skály, které se nám vlastně asi líbily nejvíc a které skýtaly mnohem větší soukromí...
Snědlo se hodně borůvek, malin a ostružin, nasušilo se hodně hub, slízalo se spoustu zmrzlin a po večerech jsme vnitřně nasávali....nejen nezbytný zahřívací alkohol, ale taky ohňový dým...který jsme nevyvětrali ani do konce pobytu...
Prostě další fajn dovolená v naší krásné domovině...
Klikněte na miniatury pro zvětšení
Menu
KYNUTÉ TVAROHOVO-POVIDLOVÉ KOLÁČE...
neděle 24. srpna 2014
......hmm....no....takže...kromě toho, že mi první várka kvásku nevykvasila, spálila jsem navíc plastovou mísu s těstem, kterou jsem dala NA CHVÍLI ohřát do trouby (aby těsto lépe kynulo), a kterou jsem ZA CHVÍLI chtěla vypnout (ale někde jsem se zapomněla), a které se propálilo dno...a...po více než CHVÍLI jsem to brala úprkem k troubě, dýchala výpary kouře, hasila černou utěrku (kterou jsem mísu chytře přikryla), větrala, tiše nadávala (protože Bára zrovna spala), čistila troubu...a drze s odvahou začínala na novo...po VELKÉ CHVÍLI, kdy bylo zdárně napečeno, jsem se pak už nemohla čekat a zakousla se do ještě horkého koláče...je mi jasné, že mě bude ZA CHVÍLI ukrutně bolet břicho, stejně, jako když nedočkavě hltám čerstvou vánočku pomalu ještě ze žhavého plechu...ale co už...CHVÍLE je relativní pojem a je nutné si ji dostatečně užít ve svůj! pravý čas.
Popis receptu uvádím skoro doslova tak, jak mi ho kamarádka poslala, protože už při jeho čtení mě popadla neuvěřitelná chuť péct:)
Kynuté tvarohovo-povidlové koláče
Těsto:
do misky si dám kvasnice (1 kostku) a přidám k nim 1/4l vlažného mléka - nechám tak 10min kvasit, poté přidám:
1/2 kg hladké mouky
16 kostek cukru
5 žloutků
trošku soli
2 dlc oleje
Náplň:
tvarohová (3 kostky tvarohu měkkého, tři vajíčka, 2 vanilkové cukry, 2 hrsti cukru) - smíchat
povidlová (povidla samotná a případně trošku rumíčku:)
Postup:
Všechny přísady na těsto promíchám, zakryji utěrkou a nechám kynout (dávám to i pod peřiny, ať je těsto pěkně v teplíčku), kynutí mě vždycky trvá dlouho tak 3-4hodiny..
Z těsta si udělám 7-8 bochánků, z každého si udělám placičku, do ní dám do středu tvaroh a na něj trošku povidel (můžete si ale udělat jen tvarohové). Kraje si nechám volné tak 2 cm a ty potom přehnu do středu tak, aby z prostředku čouhala náplň. Koláček si předělám na vymazaný plech a potřu ho vajíčkem, ať je pěkně zlaťavoučký. A na vrch dám posypku - cukr, mouka a máslo. Na plech doporučuji dát tak max. 3 koláčky - hodně se při pečení roztáhnou. Koláčky hlídám aby nebyly moc do zlatova, ať jsou vláčné, myslím, že tak 15-20min při 160 stupních jim stačí...uvidíte, záleží na troubě.
Pozn. číslo 1 -rumíčku jsem dala trochu víc a povidel až moc, příště stačí jen zlehounka...jinak jsem byla až překvapená, jaké množství koláčů se dá na posezení sníst, když se těšíte tak moc, jako já:)
Pozn. číslo 2 – Broni, díky moc za recept!
Těsto:
do misky si dám kvasnice (1 kostku) a přidám k nim 1/4l vlažného mléka - nechám tak 10min kvasit, poté přidám:
1/2 kg hladké mouky
16 kostek cukru
5 žloutků
trošku soli
2 dlc oleje
Náplň:
tvarohová (3 kostky tvarohu měkkého, tři vajíčka, 2 vanilkové cukry, 2 hrsti cukru) - smíchat
povidlová (povidla samotná a případně trošku rumíčku:)
Postup:
Všechny přísady na těsto promíchám, zakryji utěrkou a nechám kynout (dávám to i pod peřiny, ať je těsto pěkně v teplíčku), kynutí mě vždycky trvá dlouho tak 3-4hodiny..
Z těsta si udělám 7-8 bochánků, z každého si udělám placičku, do ní dám do středu tvaroh a na něj trošku povidel (můžete si ale udělat jen tvarohové). Kraje si nechám volné tak 2 cm a ty potom přehnu do středu tak, aby z prostředku čouhala náplň. Koláček si předělám na vymazaný plech a potřu ho vajíčkem, ať je pěkně zlaťavoučký. A na vrch dám posypku - cukr, mouka a máslo. Na plech doporučuji dát tak max. 3 koláčky - hodně se při pečení roztáhnou. Koláčky hlídám aby nebyly moc do zlatova, ať jsou vláčné, myslím, že tak 15-20min při 160 stupních jim stačí...uvidíte, záleží na troubě.
Pozn. číslo 1 -rumíčku jsem dala trochu víc a povidel až moc, příště stačí jen zlehounka...jinak jsem byla až překvapená, jaké množství koláčů se dá na posezení sníst, když se těšíte tak moc, jako já:)
Pozn. číslo 2 – Broni, díky moc za recept!
VÍC NEŽ TISÍC SLOV {30}...
pondělí 18. srpna 2014
ještě jednou v Pohořelicích na oslavě narozenin...
sešly se dvě malé slečny...
které si porozuměly i beze slov...
která jsem si dle jejich výrazů snadno domyslela...
venku teplo a bosá (a nahá) Bára se odevzdaně odevzdává prstové akupunktuře dolních končetin...
tetě trochu rozebíraly zapíchnuté osvětlení...
nic se neobešlo bez důkladné revize malých (ne)škodných prstíků...
a naší Báře se z toho kštice zakudrnatila ještě víc...
otázka zní...
stříhat
nebo nestříhat??
sešly se dvě malé slečny...
které si porozuměly i beze slov...
která jsem si dle jejich výrazů snadno domyslela...
venku teplo a bosá (a nahá) Bára se odevzdaně odevzdává prstové akupunktuře dolních končetin...
tetě trochu rozebíraly zapíchnuté osvětlení...
nic se neobešlo bez důkladné revize malých (ne)škodných prstíků...
a naší Báře se z toho kštice zakudrnatila ještě víc...
otázka zní...
stříhat
nebo nestříhat??
VŠEMI SMYSLY (NA OSLAVĚ V POHOŘELICÍCH){12}...
sobota 16. srpna 2014
Na jižní Moravě je vždycky fajn, je tu ještě o stupeň tepleji než v Brně, na každém rohu vinné sklípky, lidi tak nějak milejší a upovídanější, roviny ideální pro kola s proutěnými košíky a existují tu babičky, které pečou ty nejlepší kynuté koláčky...a když jedna vnučka podědí recept a upeče na svojí narozeninovou oslavu tvarohovo-povidlové koláčky, které se rozplývají na jazyku, hned je tu ještě lépe...
Moje milá kolegyně z práce je už taky mezi třicátnicemi a tak jsme si ve vysokém počtu jeli připít na její zdraví, Bára se „zchladila“ v třicetistupňovém bazénu, opekli jsme si špekáčky a zajedli je právě těmi dokonalými koláči...myslím, že vstup do nového třicetiletí se krásně povedl...
Poslední dobou…
jsem se dívala: nedávno na kolabující brněnskou dopravu, která se zasekávala v proudech přívalových dešťů, stejně jako já s kočárkem nacházejíc se tou dobou přímo v lijákovém epicentru
…………………………………………………
jsem ochutnala: asi poprvé polévku z červené řepy, trochu přesolenou, ale dobrý nápad na obohacení počtu mých oblíbených krémových polévek, řepa je už nachystaná v lednici...
…………………………………………………
poslouchám: Coldplay nikdy nezklamou a venku na dovolené kytarové country u ohně...
…………………………………………………
mi chybí: kvalitní specialista na Dornovu metodu kdykoli k dispozici
…………………………………………………
čtu: Třetí knížku od mého oblíbeného afgánského autora Khaleda Hosseiniho „A hory odpověděly“, detektivku „Volání kukačky“ od Roberta Galbraitha, což je pseudonym pro autorku Harryho Pottera – obojí strhující, čtivé jedním dechem
…………………………………………………
nemám ráda: když Bára hází vším, co má zrovna po ruce, včetně jídla...
…………………………………………………
mám ráda: každé slovo, které Bára umí vyslovit...
…………………………………………………
jsem se dívala: nedávno na kolabující brněnskou dopravu, která se zasekávala v proudech přívalových dešťů, stejně jako já s kočárkem nacházejíc se tou dobou přímo v lijákovém epicentru
…………………………………………………
jsem ochutnala: asi poprvé polévku z červené řepy, trochu přesolenou, ale dobrý nápad na obohacení počtu mých oblíbených krémových polévek, řepa je už nachystaná v lednici...
…………………………………………………
poslouchám: Coldplay nikdy nezklamou a venku na dovolené kytarové country u ohně...
…………………………………………………
mi chybí: kvalitní specialista na Dornovu metodu kdykoli k dispozici
…………………………………………………
čtu: Třetí knížku od mého oblíbeného afgánského autora Khaleda Hosseiniho „A hory odpověděly“, detektivku „Volání kukačky“ od Roberta Galbraitha, což je pseudonym pro autorku Harryho Pottera – obojí strhující, čtivé jedním dechem
…………………………………………………
nemám ráda: když Bára hází vším, co má zrovna po ruce, včetně jídla...
…………………………………………………
mám ráda: každé slovo, které Bára umí vyslovit...
…………………………………………………
PROMĚNA PRO MĚ (N) – {KONFERENČNÍ STŮL}...
neděle 10. srpna 2014
Konferenční stůl byl jediným větším kouskem nábytku, který jsme ještě postrádali v téměř hotovém obývacím pokoji. Od malička jsem zvyklá si na něj pokládat nohy (psssstttt!) při sledování televize nebo při čtení a taky je pohodlné někam umisťovat skleničku s vínem, že?
Klasický, červenohnědý, obdélníkový a extra těžký stůl jsme našli u P. rodičů ve sklepě, a protože nemám nic proti klasice (v novém hávu), odvezli jsme ho na zrestaurování k nám.
Natřela jsem ho snad stokrát na bílo. I přes podkladovou barvu totiž stále prosvítala barva načervenalá, která místy přecházela do růžové. Protože jsem nechtěla používat syntetiku, tak jsem Balakrylem neustále přetírala, čekala na uschnutí a zase přetírala, až jsem docílila svojí spokojenosti. Rohy a částečně i některá místa na ploše jsem pak obrousila šmirglem a inspirovaná tímhle webem, jsem na vrchní desku namalovala hnědou barvou obrys mapy světa. Předlohu mapy mi P. vytiskl na několik A4, které jsem poskládala dohromady a obkreslila obrys nejdřív tužkou. Tentokrát jsem na vymalování použila syntetiku, u níž stačil jen jeden nátěr.
Po zaschnutí jsem všechno zafixovala bezbarvým Balakrylem proti oděru a po náročném zkompletování, které bylo skoro neproveditelné, protože jsem částečně (teda vlastně zcela) zatřela díry a šrouby!, jsem si vzpomněla, že je stůl moc vysoký a že by chtěl zkrátit!! Někdy umím věci správně!!! načasovat tak, že i extra trpělivý Petr ztrácí trpělivost!!!!
Bohužel mi chybí fotky původního zkompletovaného stolu, převáželi jsme ho totiž od rodičů už rozložený, tak aspoň fotka jednotlivých desek s původním nátěrem...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)