Menu

Domu Inspirace Rodina Recepty O mně Menu

VÍC NEŽ TISÍC SLOV {98}...

středa 12. prosince 2018


Zabalila jsem nám teplé zimní bundy, šály a čepice, pyžama s kostlivcem a konečně jsme sem po čtvrt roce dorazili...

David byl dva dny tak šťastné a hodné dítě, že jsem si myslela, že ho někdo vyměnil...

Já byla šťastná taky, protože se zdálo, že jediné co jsem potřebovala k znovunadechnutí bylo vyjet pryč...

Bára tu oslavila narozky a dostala krásnou knížku, co hraje Vivaldiho. Holky si poslepovaly první linecké kytičky...

...usínaly se svítícími andílky a hvězdnou promítačkou, kterou Lucka nedala z ruky ani na prkýnku...
Zajeli jsme se podívat, jestli zvířata u Šumavouse nezmrzly...

...a nezmrzly...

TAK JDE ČAS {60}...

neděle 9. prosince 2018


Když se načánčááááámmmm!!!

Sama potmě na toaletě...

Onáramkovaná..

Vykuřujeme ucho...

Připravena na lyžák...

Večerní čtenářský kroužek...

Je to fakt unikát!

Do posledního detailu...

Krokodýli u mě vedou...

SOUROZENECKÁ {16}...

středa 5. prosince 2018


Když jsme si před rokem a půl pořizovali sedačku se sklopnými opěradly, netušili jsme, že budou skoro vždycky sklopené a někdo po nich bude neustále lézt...

....a skákat nám na hlavy...

Okenice slouží jako přidržovadlo taky perfektně...

A já si jenom říkám, jak dlouho nám tohle sezení, případně opěradla, vydrží???

VÍC NEŽ TISÍC SLOV {97}...

sobota 1. prosince 2018


Listopadové Vícemile...

Odkládali jsme je kvůli dětským nemocem třikrát, až z toho začalo sněžit...

Děda vytáhl retro boby a sáně a snažil se na sklouznutí nalákat i psa, který dal přednost zběsilým honičkám...

Po vydatném dovádění na stráni děti unavily Lojzíka, který musel mít z nahánění myšky na tyčce tiky....

Odevzdaně usnul, kde se namanulo...

A nevyrušil ho ani sborový zpěv dvou starších vnoučat za doprovodu kytary...

Bylo tu hezky, tak nějak ještě líp, než obvykle...

PROMĚNA PRO MĚ(N) {FRANCOUZSKÁ OKENICE}...

čtvrtek 22. listopadu 2018


Několik let jsem přemýšlela, co pověsím nad náš gauč v obýváku...všelicos tam už i viselo, ale nějak to pořád nebylo ono...když mi kamarádka dovezla dvojici starých dřevěných dělených oken, snažila jsem si tam měsíce představit zasklené černobílé fotografie, ale i o tom jsem nebyla přesvědčená...až jsem na internetovém bazaru našla francouzské okenice a v tu chvíli měla jasno....

Čekala jsem na ně asi půl roku, protože mailová komunikace s paní, pracující na azurovém pobřeží, vázla...až mi je jednoho krásného dne konečně někdo pověřený dovezl přímo před dům...

Okenice, původně přetřené několika starými nátěry, mi zbrousil Petr, stejně jako kování, které jsem pak šmirglovala ještě ručně...natírání probíhalo v několika vrstvách, dokud nevytvořilo celistvý dojem..tentokrát jsem nepřetírala bezbarvým lakem ale nechala jen tak...kování dostalo po obroušení tak krásnou patinu, že ho stačilo jen přelakovat a upevnit...

Mám pocit, že naše stěna čekala právě jen na tenhle solitér...