Menu

Domu Inspirace Rodina Recepty O mně Menu

ZVÍŘÁTKOVÉ LINECKÉ SUŠENKY K ŠESTÝM NAROZENINÁM...

sobota 15. prosince 2018


Tyhle sušenky jsem měla chuť upéct, hned jak jsem je viděla a ochutnala od kamarádky. Měla je tak dokonale nazdobené, že jsem před finálem chytla paniku, jestli jsem Báře neměla koupit pro děti do školky raději pytlík bonbónů.

Nakonec jsem si je upekla týden dopředu a pak už jen válela a vykrajovala potahovací hmotu a barvila tak důkladně, že jsem díky slonům, hrochům a nosorožcům nemohla černou smýt z nehtů týden!

Finálové zdobení pomocí jedlé fixy a perleťových kuliček zajistila Bára a za jejího přísného vedení, jak má které zvíře vypadat, si mohla pár kousků nazdobit i Lucka...

Učitelkám jsme nazdobily bílé labutě a po dvou kusech je zabalily do celofánových sáčků...ve školce se po několikahodinové práci prý jen zaprášilo...



Zvířátkové linecké sušenky

Těsto:
400g hladké mouky
160g cukru krupice
špetka soli
250g másla
1 vejce + 1 žloutek


Postup:
Přísady na těsto důkladně spojte a těsto nechte odpočinout ideálně přes noc.

Těsto vyválet na 3 – 4 mm a péct při 175 stupních asi 8 – 12 minut.

Na zdobení obarvěte fondán, podsypte škrobem a vykrájejte stejné tvary, jako mají vaše sušenky. Namočte je studenou vodou, fondán přitlačte a okraje zahlaďte prsty. Dozdobte podle fantazie, já použila jedlé fixy a perleťové perličky různých velikostí.

VÍC NEŽ TISÍC SLOV {98}...

středa 12. prosince 2018


Zabalila jsem nám teplé zimní bundy, šály a čepice, pyžama s kostlivcem a konečně jsme sem po čtvrt roce dorazili...

David byl dva dny tak šťastné a hodné dítě, že jsem si myslela, že ho někdo vyměnil...

Já byla šťastná taky, protože se zdálo, že jediné co jsem potřebovala k znovunadechnutí bylo vyjet pryč...

Bára tu oslavila narozky a dostala krásnou knížku, co hraje Vivaldiho. Holky si poslepovaly první linecké kytičky...

...usínaly se svítícími andílky a hvězdnou promítačkou, kterou Lucka nedala z ruky ani na prkýnku...
Zajeli jsme se podívat, jestli zvířata u Šumavouse nezmrzly...

...a nezmrzly...

TAK JDE ČAS {60}...

neděle 9. prosince 2018


Když se načánčááááámmmm!!!

Sama potmě na toaletě...

Onáramkovaná..

Vykuřujeme ucho...

Připravena na lyžák...

Večerní čtenářský kroužek...

Je to fakt unikát!

Do posledního detailu...

Krokodýli u mě vedou...

SOUROZENECKÁ {16}...

středa 5. prosince 2018


Když jsme si před rokem a půl pořizovali sedačku se sklopnými opěradly, netušili jsme, že budou skoro vždycky sklopené a někdo po nich bude neustále lézt...

....a skákat nám na hlavy...

Okenice slouží jako přidržovadlo taky perfektně...

A já si jenom říkám, jak dlouho nám tohle sezení, případně opěradla, vydrží???

VÍC NEŽ TISÍC SLOV {97}...

sobota 1. prosince 2018


Listopadové Vícemile...

Odkládali jsme je kvůli dětským nemocem třikrát, až z toho začalo sněžit...

Děda vytáhl retro boby a sáně a snažil se na sklouznutí nalákat i psa, který dal přednost zběsilým honičkám...

Po vydatném dovádění na stráni děti unavily Lojzíka, který musel mít z nahánění myšky na tyčce tiky....

Odevzdaně usnul, kde se namanulo...

A nevyrušil ho ani sborový zpěv dvou starších vnoučat za doprovodu kytary...

Bylo tu hezky, tak nějak ještě líp, než obvykle...

PROMĚNA PRO MĚ(N) {FRANCOUZSKÁ OKENICE}...

čtvrtek 22. listopadu 2018


Několik let jsem přemýšlela, co pověsím nad náš gauč v obýváku...všelicos tam už i viselo, ale nějak to pořád nebylo ono...když mi kamarádka dovezla dvojici starých dřevěných dělených oken, snažila jsem si tam měsíce představit zasklené černobílé fotografie, ale i o tom jsem nebyla přesvědčená...až jsem na internetovém bazaru našla francouzské okenice a v tu chvíli měla jasno....

Čekala jsem na ně asi půl roku, protože mailová komunikace s paní, pracující na azurovém pobřeží, vázla...až mi je jednoho krásného dne konečně někdo pověřený dovezl přímo před dům...

Okenice, původně přetřené několika starými nátěry, mi zbrousil Petr, stejně jako kování, které jsem pak šmirglovala ještě ručně...natírání probíhalo v několika vrstvách, dokud nevytvořilo celistvý dojem..tentokrát jsem nepřetírala bezbarvým lakem ale nechala jen tak...kování dostalo po obroušení tak krásnou patinu, že ho stačilo jen přelakovat a upevnit...

Mám pocit, že naše stěna čekala právě jen na tenhle solitér...

LUCISMY {7}...

středa 14. listopadu 2018


♥ „Balu dělej jako že spíš a já ti dám jako že pusu...“

♥ „Balu si hnusná jako medvěd!“

♥ Petr popisuje večer před spaním holkám jak se dělá auto...holky říkají, co všechno se tam musí namontovat...volant, okna, kola, střecha, když už je nic nenapadá, tak Lucku napadne: „Mapa...kdyby se někdo ztlatil, aby našel cestu...mapa je základ, čeba taková Maženka a Jeníček že...“

♥ „Balu taťka si šel pro kalhoty...ty makové...“ Bára: „Jaké makové, dyť na nich není mák?!“ Lucka: „No mají ale balvičku jako makové...“

♥ Petr: „Holky a zítra spolu pojedeme na tu apaluchu...a budeme bydlet v takové chaloupce..“ Lucka: „A bude tam perník?“

♥ „Mami máš to ve autě....nebo je to ve polici....“

♥ „Tati a my sme byli včela na divadle...a bylo tam malinké kůzlátko, velké kůzlátko a největší...a byla tam taky maminka koza....a jejich táta byl v pláci...“



KULTURNÍME SE {DÝŇOVÁ SLAVNOST V OTEVŘENÉ ZAHRADĚ}...

sobota 10. listopadu 2018


Tahle akce se už proflákla naplno...plno je tu, ale pořád strašně moc hezky...vždycky vychází předpisové babí léto jako před lety 12, 3...

Holky si vyrobily náhrdelník z přírodnin, snědli jsme pár dýňových specialit a pustili tu trojici zase k vodním kaskádám...Báru víc bavilo sbírání ořechů a rozdupávání skořápek, ale Lucka s Davidem nasadili pomyslné klapky proti vnímání okolního světa a využili svou přirozenou divokost naplno...nestačila jsem ohrnovat rukávy...

Krásně tu bylo a snad mi to neuteče zase příští rok....

RODIČOVSKÉ DOZNÁNÍ {12}...

úterý 6. listopadu 2018


Kamarádka, rovněž se třemi dětmi, mi na jednu z mých zoufalých esemesek napsala, že jsme na dalším peaku sinusoidy a nezbývá než vydržet...zdá se mi, že četnost těchto „peaků“ je teď nějak větší...

Probouzí se ve mně vlastnosti, které u sebe nemám vůbec ráda a zoufalství z mého nynějšího bytí se tím akorát násobí...O to víc, když si uvědomím, že to „bytí“ je nadmíru v pořádku, protože máme tři zdravé děti...

Vlastně zásadně zdravé...nezásadně jsou nemocné furt...Lucka s Davidem už mají za sebou dvě vlny laryngitidy a Lucka je momentálně na týdenních vlnách teplot a horeček, kde je dalším příznakem jen odpor k ponožkám, botám, čepicím a dlouhým rukávům...všechno všude svědí a bolí...

Jsem na rodičovské v kuse něco málo přes 6 let...vkus se mi v lecčems hodně změnil, o kusu vlastního osobního prostoru čím dál víc sním a v jednom kuse mi něco chybí...kdyby to šlo, asi bych ten kus prostě rozkouskovala na menší kousky, přerušené nějakou jinou činností než utíráním nudlí u nosu, kojením, nočním vstáváním a přebalováním...ale to už nepůjde, protože ty naše tři „kousky“ máme nasekané za sebou...v kuse....

Jak to, že u jiných matek s počtem dětí narůstá panika o jejich zdraví, možná zranění a strach a u mě se s počtem dětí znásobil klid a apatie, že to, co zvládly ti před ním, zvládne v pohodě i on...

Jak to, že dokážu hodiny vybírat dětem zimní bundu a čepice, ale nevydržím v kuse ani hodinu pouštět vláček sem a tam?

Jak to, že mám pořád narůstající pocit, že mi někde něco uniká, když to nejdůležitější „něco“ právě prožívám?

Jak to, že jsem tak sebevědomá, když si uvěřím, že kurz plavání s dvěmi staršími dám i s tím nejmladším, který na ně se mnou dvě hoďky vydrží vzorně čekat??

Jak to roční dítě udělá, že jen co se pro něco otočím při vaření, už noří ruce do dřezu, v další minutě slítne ze židličky, v té další na ni vyleze zpět, aby se porochňalo ve zbylém lógru, který si přisune ze vzdáleného kávovaru, o pár vteřin později během mého uklízecího zásahu slupne pár slupek od brambor, které pak vyprská na zem, takže znovu sbírám a o chvíli zase umývám ty samé tlapky od lógru, když jsem dokonale nezničila pozůstatky toho prvního...do toho nepočítám uklidňování spadlého, hysterického, ukřivděného a politého potomka, což se průběžně prolíná s celým tímto dějstvím...moje půlhodinové rychlovaření je v posledních dnech ten nejvíc koordinační sport...a adrenalinu při něm mám jako při nedobrovolném výpadu z letadla...

Jak to, že vypravování ven a příchody domů jsou tak strašně vysilující, že mám někdy pocit, že buď se už nikdy nikam nevypravím, nebo už se nikdy nikam nevrátím!!!?

Jak to, že mám neuvěřitelný talent vymyslet rychloakci, kterou stíhám tak moc, že jsem sice bohatá na zážitek, ale chudá o 15 stovek za rychlou jízdu v obci a tři body k tomu jako bonus, plus pak celou hoďku ve hvězdárně poslouchám od skoro čtyřleté „maminko-kdy-už-pojedeme-domů-mě-už-to-nebaví“...a jediné, co mě za ten den rozesměje je Báry věta: „Aha, tak už vím, jak funguje policie...“ No není nad názorný autentický příklad nepředpisové matky...

Jak to, že mi ke klidu v duši pomáhá to, že hračky jsou na svém uklizeném místě??! A proč tomu hodlám obětovat stav, kdy vypadám jako zuřivý tajfun, co furt něco odnáší, zvedá, přemisťuje, napomíná, nervuje...až mě na můj stav pomatenosti upozorní děti, kam že jsem jim odnesla ten vagónek k vláčku nebo muž, kde že má tu lžíci do polévky, co tu ještě před vteřinou měl nachystanou...úklid věcí můžu ovlivnit snadněji než čisto v duši?

Proč ostatní mamky začínají trénovat na Nomenrun a já se svou ubývající dávkou sil zvládám jen ticho, klid, svíčku, mandalu, jogínskou podložku a aroma vonných olejů?? Až se bude trénovat na Nomenjóga, hlásím se jako první...

CYKLO POBYT VE ŠTÍŘÍM DOLE...

pondělí 29. října 2018


Vysočina má hodně co do sebe, proto se sem tak často vracíme...naše boskovická parta tentokrát na tři dny zakotvila v retro rekreačním středisku Štíří důl. Před pensionem hřiště, za pensionem rybník plný ryb, které jsme prakticky vychytali a po dvou třech kouscích si je na váhu zakoupili a odvezli k nedělní večeři...nebylo to žádné chytání, nýbrž čiré vybíjení ryb, zakusovali se do háčku na vlasci prakticky vteřinu po nahození...nejdřív jsme se domnívali, že tak bude díky mému světovému medovníku, který jsme jim velkoryse nabízeli...těm hladovcům by stačil ale i obyčejný chleba...ředitel kina Scala Radek Pernica hodinu nepřetržitě kuchal, což fascinovalo všechny, snad nejvíc naše dcery...

Davida pro změnu fascinovala jelení trofej na gobelínu, nešťastně zavěšená nad schody, na kterých vyvracel hlavu, aby paroží dobře viděl...Nestát za ním, asi lítá celý pobyt střemhlav dolů...

Snídaně i večeře byly české a paní domácí nás množstvím chtěla vyloženě odrovnat...to když po jídle vyložila na pult ještě čerstvě upečené koláčky, kterým nešlo odolat...

Ráno se čekalo do desíti než teplota z pěti stupňů poskočí aspoň na šest a budeme moct vyjet na kolo, nebyla to žádná Třeboň, takže jsme trasy přizpůsobili k naší spokojenosti a faktu, co nejmíň omrznout Lucku, které jsem přibalila zimní bundu a rukavice...

Ach ty večery....

A ach ty rána taky...

FITMAMI POBYT VE VRANOVĚ NAD DYJÍ...

pátek 26. října 2018


Tyhle pobyty s holkama jsou moje srdcovky, v září jsem si zopákla sólo akci jenom s Bárou a vrátila se do doby, kdy jsem byla jednonásobná máma. Prakticky jsem si připadala jako na dovolené, ale musím říct, že nastávaly momenty, kdy mi David s Luckou, marodící v tu dobu s tátou doma, chyběli...

Tentokrát jsme pobyli ve Vranově nad Dyjí a protože se počet dětí lavinově rozrůstá, je cvičení čím dál víc přizpůsobené právě dětem, takže blbneme s nimi a jsem si jistá, že odjíždí se stejným nezapomenutelným pocitem jako my...

A tohle je krásná minulost... číslo 2, 3 a 4.

DAVIDOVY PRVNÍ...

čtvrtek 11. října 2018


První tiramisu dort s lesním ovocem jsme předali, až když byly děti v pyžamech...David svíčku uhasil vlastní rukou jako pravý chlap...trochu teda vypískl jako pravá žena, ale fascinace dortem převážila a brzo bylo po slzách...když jsem si v hlavě přehrávala poslední rok, slzy se do očí natlačily naopak mně...

Další tiramisu dort, tentokrát bez ovoce, jsem připravovala na víkend, kdy jsme to znovu oslavili s babičkou a dědou....

David do dalšího 12ti měsíčního cyklu vstoupil se střevní chřipkou, růstem zubů, zánětem spojivek a laryngitidou v jednom...já do dalšího cyklu vstoupila s odhodláním vydržet a nastavit v mozku program, že tento lazaretní stav není napořád...

Tak všechno nejlepší...uteklo to potřetí třikrát rychleji...minimálně!

A neva, že mi to trvalo měsíc, než jsem ty fotky dala dohromady!

VŠEMI SMYSLY (POPRÁZDNINOVĚ) {26}...

sobota 6. října 2018


Připadám si v září jako prvňák, co ještě úplně přesně neví, o co v té škole vlastně půjde...jinými slovy, jsem místy dost mimo, tak nějak všeobecně...

Nic nestíhám...a to, co stíhat nechci, stíhám...není to nějaká stíha??

Přestala jsem kojit...tak nějak to najednou šlo...a stačil k tomu jediný rozhovor s kamarádkou o něčem úplně jiném než o kojení...prostě jsem se vycentrovala a naznačila Davidovi pár nocí, že v noci se spí a ráno jsem ochotná vstát a uvařit náhradu...a obětuju se klidně v pět, hlavně když se ze stavu A přesunu do stavu B...

Sháním eukalyptový věnec na francouzskou okenici, která nám už pár dní visí nad gaučem v obýváku...a na kterou když se podívám, mám chuť jet na road trip do Francie...

David má už rok a něco a uvědomuje si sám sebe!!!

Holky se v jednu chvíli milujou a v druhé na sebe ječí vzteky a dávají palec dolů jakože nekámo!!!

Lucka stále oblékne to, co jí bylo i před dvěma lety!!!

Tři dny nezasvítilo sluníčko a já bych nejradši hibernovala...

Na splíny mi zabírá pravidelný přísun hokaido, burčáku a brzké naskladnění speculatius perníčků...všichni víme, že Vánoce začínají v supermarketech už v říjnu...

Koupila jsem Lucce lední brusle a lyžáky...měří ve svých třech a půl letech sice jen 94cm a váží jako tři mouchy, ale věříme, že její adrenalinová povaha všechno vyváží...

Mám strašnou chuť si každý den obléknout košili a pořídit si paní na žehlení...těch košil...

Mám svůj odstín červenovínové rtěnky...a dávám si ji i na cestu do školky...protože prostě proto...

Máme slečnu hlídací...jmenuje se Aneta, je krásná, empatická, šikovná a děti jsou z ní paf...já taky...

Bára se stydí daleko víc než předtím...někdy jsou její stavy dost o nervy...hlavně pro ni...Anety se nestydí vůbec...

Poslední dobou...

 jsem se dívala: nějak se mi ty vrásky kolem očí rýsují víc a víc a tohle ustavičné šestiletkové nevyspání tomu moc nepřidalo...
 …………………………………………………

jsem ochutnala: když mi někdo uvaří, cítím se jako v nebi...
…………………………………………………

poslouchám:  radši bych chvíli nic neposlouchala, na nic se nesoustředila...jde mi to maximálně při hodině jógy, když se mi podaří vnořit do jiné dimenze...
…………………………………………………

mi chybí: být sama sebou, sama se sebou, nad věcí, v jádru věci, neřešit kraviny, nemluvit sama se sebou, neventilovat momentální stesky a vzteky nahlas, zůstat pokornější, nastartovat se, připravit se pozor teď a všechno zvolna...tak nějak maratonsky ne sprintersky s jazykem na vestě....
…………………………………………………

čtu: Slepá mapa od Aleny Morštajnové
Já jsem hlad od Petry Dvořákové
Houbařka od Viktorie Hanišové
Všechny do jedné silné, emotivní a nevhodné pro tohle „moje“ období...
a co čtu nebo bych ráda četla dětem? Ráda bych si přečetla Strašidýlko stráša od Aleny Morštajnové...jak dělané pro naše malé strašpytlice...
…………………………………………………

nemám ráda: V září děti stihly prodělat střevní virózu, zánět spojivek a laryngitidu, další Báry diagnóza je extrémní stydlivost, se kterou bojujeme taky všichni...pár bezesných nocí, pár ukňouraných dnů, naplněná sklenice mojí trpělivosti a chuti se v rodičovské ještě jakkoli angažovat...začínám 7.rok „dovolené“ a zdá se mi jaksi divně kritický...
…………………………………………………

mám ráda: svoji spřízněnou duši, která mě inspiruje víc, než si myslí /díky Katy!/
trika od yellow violet
moje flaušové vesty a kabáty v různých barevných kombinacích, které sundám, až nastanou mrazy...
moje nové žíhané brýle a čím víc retro, tím víc mě to teď baví...
Přípravky z Havlíkovy apotheky
klipy od Báry Polákové
radost mi dělají stylové úlovky z Vinted
dál se vlním na vlně instagramu a dost mě baví ta rychlá momentka, kterou ještě jakž takž stíhám...