Menu
PIKNIK V BJÖRNSONOVĚ SADU...
úterý 27. října 2015
Změnily jsme s holkama piknikovou lokalitu a z předchozích setkání na Kraví hoře a Kraví hoře č.2 jsme se posunuly trochu níž do Björnsonova parku.
Na jeho dnešním území bylo původně vojenské cvičiště. V době první světové války na jeho prostranství vyrostly dřevěné vojenské nemocniční domy i s vojenským kostelem, které se využívaly jako ortopedické oddělení nedalekého vojenského lazaretu. Mezi světovými válkami a až do roku 1945 zde bylo produkční zahradnictví, resp. zelinářství, částečně i zahrádky. Kostel byl v roce 1969 rozebrán a v letech 1993-95 znovu postaven v Oslnovicích na Znojemsku.
Lokalita nebyla nikdy krajinářsky ani zahradnicky projektována, ale přesto si za dobu své existence dokázala vytvořit svého genia loci. Při návštěvě mnohého překvapí, jak "neměstsky" tento park působí.. Je zanedbaný a přesto přitažlivý . Působí opuštěně a přece je v něm neustále živo. Dnes je sad chráněnou plochou městské zeleně a je veden na seznamu ploch nejvýznamnější zeleně v Brně. Od roku 1992 nese poněkud nezvykle znějící jméno - Björnsonův park. Toto pojmenování dostal při příležitosti 160. výročí narození norského básníka a filosofa Björnstjerna Björnsona. Velký přírodní tzv. bludný kámen - vybraný a dotvořený architektem Zdeňkem Makovským a malířem Bedřichem Čelikovským má tuto památku připomínat. Po roce 2000 byla do parku umístěna také dřevěná plastika Tři grácie od brněnského sochaře Václava Kyselky.
Tolik trochu informací, o kterých jsem nic netušila...výhodou tohohle místa je bezesporu nová kavárna Piknik box, kde vaří výbornou kávu a domácí piknikové menu. Červené montované budovy jsou nepřehlédnutelné a originálně praktické...piknikovalo se nám tu v září hezky, slunce svítilo jako v létě (babím), přibyli sourozenci, takže jsme se shodly, že volného času je čím dál míň (tomu odpovídá několikatýdenní zpoždění uveřejnění tohohle článku...) a krásných starostí čím dál víc...na domácí sladkosti se ale čas najde vždycky...mňam...
Klikněte na miniatury pro zvětšení
VÍC NEŽ TISÍC SLOV {56}...
středa 21. října 2015
Teplý srpnový víkend u mamky na zahrádce...
Všechno ještě kvete a plodí...
Sbíráme ostružiny, bio šumavskou mrkev a pečeme maso...
Střídáme se s Bárou v nošení velkého klobouku, co si mamka dovezla z Itálie...
Zurčí jen nedaleký potok, občas zahouká vlak a bzučí vosy...
Letos bzučí víc než kdy jindy...
RODIČOVSKÉ DOZNÁNÍ {9}...
pátek 16. října 2015
Můj stav dost připomínají některé věty z doznání před dvěma lety ... Lucka je + - ve stejném období jako tenkrát Bára, rostou jí zuby, moc toho přes den nenaspí, já nervuju, protože mi na nervy brnká její neustálý pláč (+ občasný pláč Báry), ve tváři blednu nevyspáním a každou noc si přeju ať vstávám „jen“ pětkrát ne desetkrát, jsem ráda za svoji krátkozrakost a brýle, kterými zakrývám kruhy pod očima...kdyby mi někdo nabídl, že mi na půl dne pohlídá děti, klidně vygruntuju celý barák, hlavně, abych u toho byla chvíli sama...
Petr mi jednoho krásného dne po návratu ze služebky nevinně povídá: „Hele, Dušan má prý dneska guláš na večeři...“ grrrrrrrr můžou být chlapi o něco víc taktní a chápaví??? ... Další dny v hlavě přemítám, kde koupím hovězí na guláš...no tak ale už...
Nevím, jak mám řešit, když se Bára šprajcne vykonat nějakou činnost, plácne mě do nohy a zapiští několikrát na nesouhlas...to vše tak pětkrát dokola se zvyšující se razancí z její strany...jsem unavená odvádět pozornost jiným tématem, křičet a plácat ale místy se k tomu snižuju, abych to „vyřešila“ rychle...
Častá realita opakující se denně = v jednu dokonale souznící chvíli si říkám, že mít děti je nádherné, opojné, že jsem naprosto dokonalá matka a že bez nich nechci být ani minutu (dobře hodinu)...v další chvíli, často velmi blízko té první, se všechno jako mávnutím kouzelného proutku mění, volám v nitru o pomoc, ujištění, vyslechnutí, politování, o ticho a o přestávku...jenže, nejsme ve škole, na mateřské přestávky prostě nejsou...
Dospěla jsem do stádia, kdy si i chleba umím ukrojit jednou rukou (ruka druhá je touto dobou potřeby krájet chleba obsazená konečně nebrečící Luckou) a těsto na špenátové palačinky se jednou rukou taky dá připravit...za jak dlouho, s jakým nepořádkem okolo a jak moc pak bolí záda z jednostranné zátěže je věc vedlejší...věc hlavní je, že dítě je klidné, pozorující a neřvoucí...
Někdy (pořád) mám pocit zmaru, když Lucku 15 minut uspávám na zahradě a ona pak spí minut 30...hlasitě se lituju a potlačuju spravedlivý vztek...
Kolikrát se přistihnu, že mám Lucku v nosičce a stejně bokem naprázdno kolíbám kočárek nebo kolíbku...???
Chtěla bych zůstat aspoň jeden den nepocintaná od příkrmů...
Chtěla bych aspoň jeden den nestavět to stejné puzzle desetkrát za sebou...
Chtěla bych se aspoň jeden den (navěky) vyspat celou noc...
Chtěla bych si aspoň jednou denně vypít kávu v klidu...
Chtěla bych....jet do lázní...
Chtěla bych...nic nechtít...
Mám krásný sen o naprosto banální věci jakou je nakupování potravin...jedu SAMA do obchodu...jsem tam jak dlouho chci a potřebuju...nikdo po mě nic nechce, nikoho nehlídám před pádem ze sedátka košíku, nikdo nebrečí, nikomu nepodávám rohlík, nezrychluju, čtu si v klidu etikety, přemítám minuty, jaké víno a čokoládu si koupím...prostě si to v tichosti užívám...
Mám krásnější sen o ideálním sólo dni...ráno vstanu ne dřív než v osm, dám si klidnou snídani u stolu a nehážu to do sebe pomalu ve stoje, jdu si zacvičit jógu, po cestě domů se zastavím na velké latté, poobědvám jako normální člověk příborem s oběma rukama k dispozici, nic po nikom neutírám (max. po sobě), čtu si, brouzdám si na internetu, jdu na masáž, manikúru, pedikúru, stříhání, zaběhat si, projedu všechny oblíbené bazary, lakuju, natírám, tvořím, pouštím si hudbu tak nahlas, až neslyším štěkot sousedních psů, večer víno, kino nebo prostě jen ničím nerušený spánek...tak že by to byl sen o ideálním dni a noci?? A dá se to všechno vůbec stihnout v jednom dni??...možná dá, my ženy na mateřské stíháme všechno...hlavně plánovat...a když ne, tak si ty plány a sny aspoň představujeme...
VÍC NEŽ TISÍC SLOV {55}...
sobota 10. října 2015
Jednoho nedělního rána...
Vstáváme s Luckou nečekaně až po osmé hodině...
Petr už si hraje od šesté s Bárou...
...a oba mají náladu na nějakou akci...
Vyrážíme na přehradu stihnout parník
Bára z něho má nečekaný respekt, obzvlášť když na úvod a rozjezd mohutně zatroubí...
Křečovitě se drží a užívá si jízdu...
Na druhé zastávce vystupujeme a procházkou jdeme zpátky k přístavišti...
Bára běží, Lucka spí, Petr visí na stromě a trhá přezrálé špendlíky...
A já?
Užívám si sluníčko, rodinnou pohodu a přemýšlím, kde si dám svou ranní dávku kávy...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)