Menu

Domu Inspirace Rodina Recepty O mně Menu

LUCISMY {7}...

středa 14. listopadu 2018


♥ „Balu dělej jako že spíš a já ti dám jako že pusu...“

♥ „Balu si hnusná jako medvěd!“

♥ Petr popisuje večer před spaním holkám jak se dělá auto...holky říkají, co všechno se tam musí namontovat...volant, okna, kola, střecha, když už je nic nenapadá, tak Lucku napadne: „Mapa...kdyby se někdo ztlatil, aby našel cestu...mapa je základ, čeba taková Maženka a Jeníček že...“

♥ „Balu taťka si šel pro kalhoty...ty makové...“ Bára: „Jaké makové, dyť na nich není mák?!“ Lucka: „No mají ale balvičku jako makové...“

♥ Petr: „Holky a zítra spolu pojedeme na tu apaluchu...a budeme bydlet v takové chaloupce..“ Lucka: „A bude tam perník?“

♥ „Mami máš to ve autě....nebo je to ve polici....“

♥ „Tati a my sme byli včela na divadle...a bylo tam malinké kůzlátko, velké kůzlátko a největší...a byla tam taky maminka koza....a jejich táta byl v pláci...“



KULTURNÍME SE {DÝŇOVÁ SLAVNOST V OTEVŘENÉ ZAHRADĚ}...

sobota 10. listopadu 2018


Tahle akce se už proflákla naplno...plno je tu, ale pořád strašně moc hezky...vždycky vychází předpisové babí léto jako před lety 12, 3...

Holky si vyrobily náhrdelník z přírodnin, snědli jsme pár dýňových specialit a pustili tu trojici zase k vodním kaskádám...Báru víc bavilo sbírání ořechů a rozdupávání skořápek, ale Lucka s Davidem nasadili pomyslné klapky proti vnímání okolního světa a využili svou přirozenou divokost naplno...nestačila jsem ohrnovat rukávy...

Krásně tu bylo a snad mi to neuteče zase příští rok....

RODIČOVSKÉ DOZNÁNÍ {12}...

úterý 6. listopadu 2018


Kamarádka, rovněž se třemi dětmi, mi na jednu z mých zoufalých esemesek napsala, že jsme na dalším peaku sinusoidy a nezbývá než vydržet...zdá se mi, že četnost těchto „peaků“ je teď nějak větší...

Probouzí se ve mně vlastnosti, které u sebe nemám vůbec ráda a zoufalství z mého nynějšího bytí se tím akorát násobí...O to víc, když si uvědomím, že to „bytí“ je nadmíru v pořádku, protože máme tři zdravé děti...

Vlastně zásadně zdravé...nezásadně jsou nemocné furt...Lucka s Davidem už mají za sebou dvě vlny laryngitidy a Lucka je momentálně na týdenních vlnách teplot a horeček, kde je dalším příznakem jen odpor k ponožkám, botám, čepicím a dlouhým rukávům...všechno všude svědí a bolí...

Jsem na rodičovské v kuse něco málo přes 6 let...vkus se mi v lecčems hodně změnil, o kusu vlastního osobního prostoru čím dál víc sním a v jednom kuse mi něco chybí...kdyby to šlo, asi bych ten kus prostě rozkouskovala na menší kousky, přerušené nějakou jinou činností než utíráním nudlí u nosu, kojením, nočním vstáváním a přebalováním...ale to už nepůjde, protože ty naše tři „kousky“ máme nasekané za sebou...v kuse....

Jak to, že u jiných matek s počtem dětí narůstá panika o jejich zdraví, možná zranění a strach a u mě se s počtem dětí znásobil klid a apatie, že to, co zvládly ti před ním, zvládne v pohodě i on...

Jak to, že dokážu hodiny vybírat dětem zimní bundu a čepice, ale nevydržím v kuse ani hodinu pouštět vláček sem a tam?

Jak to, že mám pořád narůstající pocit, že mi někde něco uniká, když to nejdůležitější „něco“ právě prožívám?

Jak to, že jsem tak sebevědomá, když si uvěřím, že kurz plavání s dvěmi staršími dám i s tím nejmladším, který na ně se mnou dvě hoďky vydrží vzorně čekat??

Jak to roční dítě udělá, že jen co se pro něco otočím při vaření, už noří ruce do dřezu, v další minutě slítne ze židličky, v té další na ni vyleze zpět, aby se porochňalo ve zbylém lógru, který si přisune ze vzdáleného kávovaru, o pár vteřin později během mého uklízecího zásahu slupne pár slupek od brambor, které pak vyprská na zem, takže znovu sbírám a o chvíli zase umývám ty samé tlapky od lógru, když jsem dokonale nezničila pozůstatky toho prvního...do toho nepočítám uklidňování spadlého, hysterického, ukřivděného a politého potomka, což se průběžně prolíná s celým tímto dějstvím...moje půlhodinové rychlovaření je v posledních dnech ten nejvíc koordinační sport...a adrenalinu při něm mám jako při nedobrovolném výpadu z letadla...

Jak to, že vypravování ven a příchody domů jsou tak strašně vysilující, že mám někdy pocit, že buď se už nikdy nikam nevypravím, nebo už se nikdy nikam nevrátím!!!?

Jak to, že mám neuvěřitelný talent vymyslet rychloakci, kterou stíhám tak moc, že jsem sice bohatá na zážitek, ale chudá o 15 stovek za rychlou jízdu v obci a tři body k tomu jako bonus, plus pak celou hoďku ve hvězdárně poslouchám od skoro čtyřleté „maminko-kdy-už-pojedeme-domů-mě-už-to-nebaví“...a jediné, co mě za ten den rozesměje je Báry věta: „Aha, tak už vím, jak funguje policie...“ No není nad názorný autentický příklad nepředpisové matky...

Jak to, že mi ke klidu v duši pomáhá to, že hračky jsou na svém uklizeném místě??! A proč tomu hodlám obětovat stav, kdy vypadám jako zuřivý tajfun, co furt něco odnáší, zvedá, přemisťuje, napomíná, nervuje...až mě na můj stav pomatenosti upozorní děti, kam že jsem jim odnesla ten vagónek k vláčku nebo muž, kde že má tu lžíci do polévky, co tu ještě před vteřinou měl nachystanou...úklid věcí můžu ovlivnit snadněji než čisto v duši?

Proč ostatní mamky začínají trénovat na Nomenrun a já se svou ubývající dávkou sil zvládám jen ticho, klid, svíčku, mandalu, jogínskou podložku a aroma vonných olejů?? Až se bude trénovat na Nomenjóga, hlásím se jako první...