Menu

Domu Inspirace Rodina Recepty O mně Menu

VŠEMI SMYSLY (VÁNOCE) {18}...

čtvrtek 24. prosince 2015


Jsem si naprosto jistá, že Vánoce s dětmi jsou nejvíc (jak by řekla Dita P.)...jejich těšení se na Ježíška je silně nakažlivé a místy mám dojem, že v něj taky zase začnu věřit...u nás se to lehce dózuje Bářinými oslavami narozenin v listopadu a Mikulášem...svátky zatím ani jedné nepřiznáváme, to má, myslím, čas...už od podzimu si bokem píšu, co by Bára chtěla pod stromečkem najít, je toho dost, hlavně spoustu princeznovských šatů, a i když Lucka zatím nemluví, B. dává dohromady i dárky pro ní...živého koně z Popelky jsme ji museli vymluvit...Ježíšek dárky přece selektuje a není v jeho moci přinést všechno...zdá se, že pochopila, že koně taky nemáme kde ustájit...no, na Ježíška lze svést lecos, např. „Baru, jestli nebudeš spinkat a budeš skákat po posteli, Ježíšek ti asi nic nedonese...on to všechno vidí, víš?“ Popravdě v chůvičce ten den opravdu zavládlo ticho...

Zdobíme s předstihem, když čas (a děti) dovolují, všude to u nás svítí a já mám každoroční pocit, že málo:) I tůji na zahradě jsme rozzářili...adventní věnec je opět netradiční a jednoduchý, je uprostřed stolu na otočném stojanu, jehož vršek jsem jen natřela tabulovou barvou...stromek je připravený na snesení v mezipatře, Lucka by ho do Ježíška určitě zdevastovala... s pomocí Báry jsem vyrobila adventní sáčky na dobroty, aby to do Štědrého dne sladce utíkalo...každý den chce rozbalovat hned několik najednou a nesouhlasí, že po sáčku 1 přichází číslo 2...jenže v sedmičce je větší bonbón mami!...možná jsem měla vyrobit 24 i pro sebe??

Přeji všem pohodové svátky...ty naše budou určitě veselé a pohádkové u pohádek...

Poslední dobou...

jsem se dívala: po několika (mnoha) měsících jsem byla v divadle a během 14 dnů rovnou dvakrát...nejdřív v Městském na Human Locomotion od dua Skutr a pak v Redutě na strhujícím The Loser(s) obě představení bych mohla vidět zas a znovu

taky podívaná na Lahůdky ze Zlevněnky v kavárně Zastávka byla milá až moc...naše obydlí jsem obohatila starým těžkým kovovým retro větrákem, kupodivu funkčním svěže mentolovým budíkem, světlehnědou plastovou termoskou, matrjoškou a několika dalšími nutnostmi:)
…………………………………………………

jsem ochutnala: výbornou škvarkovou pomazánku s přiznaným vejcem...takto zní celý název šéfkuchaře:)
…………………………………………………

poslouchám: Ellie Goulding a do nepřítomné sekce slyšela jsem, bych zařadila moc příjemný sluchový zážitek z jedné dosti mrazivé soboty...vyšla jsem ráno ven a celou naší ulicí prozpěvovala Edith Piaf z otevřeného okna protějšího domu...měla jsem chuť se zastavit nebo aspoň zpomalit, zavřít oči...možná zazvonit a poděkovat, že tu krásnou hudbu někdo pustil ven (a zřejmě se třásl vevnitř zimou...jaký jiný důvod než potěšit sousedy by ho/ji k tomu vedl???)
…………………………………………………

mi chybí: masáž (klidně každý den), a moje nová fyzioterapeutka (klidně každý den), která se mě snaží uvést „do provozu“
…………………………………………………

čtu: tak tady se čas zastavil, ale ne, že bych se nesnažila...mám rozečtené hned tři knížky asi tak tři měsíce...Deník kastelána od Evžena Bočka, Třetí přání od Roberta Fulghuma a Tři bratry v cizích světech od bratrů Diblíků...momentálně prostě víc čtu příspěvky na internetu, tam je to začtení nějak snazší a neustálé odbíhání za probuzenými dětmi zas tak nevadí...
…………………………………………………

nemám ráda: nic jiného než nemocné děti mě v tuhle chvíli nenapadá...snad jedině hovínka psů na chodnících (už jsem drhla nejedny boty)...předvánoční čas holky zahájily dost ošklivou virózou a kašlem a já ho zahájila několikanočním nespaním, odsáváním Lucčina nosu, pouštěním pohádek pořád dokola, domácí stereotypní setrvačností střídanou apatickou statikou...jak to, že ze mě není fyzik??
 …………………………………………………

mám ráda: když se po několikadenním domácím statickém působení najednou dostanu ven, na 4 hodiny a bez dětí! To mi pak ke štěstí stačí naprosto obyčejné věci, jako že můžu do šaliny nastoupit bez kočárku zadním vchodem po schůdcích, prolézat obchody těmi nejužšími uličkami, dát si kafe a v klidu ho vypít, zůstat jak dlouho chci, aniž by mě rušil něčí pláč, nikomu na nic neodpovídat, chvíli se ani na nic nesoustředit a užívat si, že jsem sama...a po takových 4 hodinách přijdu domů a do druhého dne vyzdobím vánočně celý dům...


BÁRA 3 ROKY...

pondělí 21. prosince 2015


Další půlrok pryč a pokud si nestihnu zapsat v tom fofru alespoň několik málo poznámek, všechno zapomenu...

Bára se stala samostatnou (skoro a jak se jí zrovna chce) bytostí, snaží se sama oblékat, svlékat, leze sama do vany a z vany, na velký záchod, často si jde sama hrát do pokojíku..sice jen na chvíli, ale stejně mám pocit, že je samostatnější než kdy jindy...

Mluví zase o něco líp, ale některé výrazy jsou stejně jen její osobité, které snad ani nechci, aby měnila...koloběžce říká kobeleška, princezně pincezna, jogurtu jodurtík...nezná výraz „kokino“ pro ni je to „doblůtka“...

Ukončila docházku v Žirafce a do svých tří let chodí jeden den do státní školky, kde ji nechávám přes oběd...sice před odchodem konstatuje, že chce zůstat doma, popř. že mám jít do školky s ní, ale nebrečí a neprotestuje...už po pár takových dnech školkového života vyžaduje k jídlu často nůž i vidličku, chystá si pod talíř prostírání, snaží se obouvat si bačkory a ví, co je úklid (ale to opravdu jen jak se jí chce a jak se jí to hodí)...po mém příchodu do školky se jí rozzáří obličej, uklidí si vzorně, co je potřeba a vrhá se na mě a Lucku, ze skříňky v šatničce se na mě vyvalí spoustu uschlých listů nebo kytek, které mi na vycházce nasbírala a až domů se jí pusa nezavře:) Samozřejmě, že pochytí i návyky a chytré věty od starších dětí, které bych ji radši z hlavy smazala...

Miluje pohádky, hlavně když jsou tam princezny nebo strašidla...teď vede Ať žijí duchové, Tři bratři, Popelka, Sněhurka, Šípková Růženka, místy se vrací ke starým záležitostem...všechny filmy sleduje v princeznovských šatech, se závoji a korunkou na hlavě, když se ve Třech bratrech blíží pasáž s Karkulkou, navleče na sebe ještě karkulkovský červený plášť...když se na konci října objevily v letácích čertovské a mikulášské figurky, jako by tušila, že se blíží i její narozeniny a Ježíšek (který přijde asi jenom k nám, kolik má Bára namyšlených dárků).

Každé úterní odpoledne trávíme ve zdejší herničce na dílničkách, kde nemá Bára problém i přes hodinu sedět a malovat nebo nalepovat, občas jsou její výtvory ryze abstraktní, ale někdy se nestačím divit, co těmi vodovkami dokáže...a tak mi na komodě na podzim každý týden přibývají obrázky, lucerničky, strašidla z látky, papírový drak nebo dýně z tácků...taky běháme v sokolovně přes překážky, jistím Báru s Luckou v manduce, takže mám po hodině odrovnaná záda, protože se leckdy aktivně účastním aktivit (např. přetahování rodičů a dětí za lano...).

Z jídla má stále nejradši polévky, do těch hustých si hází „křupinky“, všechny „řídké“ jsou podle ní mrkvičkové, hrášek samozřejmě nesmí chybět, ale pokrokem je, že když už v polévce není, stejně jí sní...v blízké večerce mi pravidelně k nákupu přihazuje tradiční tatranku, kterou povoluji jen po jídle, ale často na ní zapomeneme, takže se mi ve spíži kupí tatranky...maliny, borůvky stále na vrcholu žebříčku oblíbených potravin, všechny jogurty jsou takové...a když je prostě v lednici nemáme, svolí a dá si třeba i „čekuládkový“ nebo vanilkový...kávu si dává se mnou (v jejím podání jde o karo), po létě se i teď na podzim stále ptá, jestli si může dát zmrzlinu...začala ve velkém mlsat a to bonbónek po obědě a po večeři (někdy jsou to bonbónky dva i tři...to když se zrovna nekoukáme:)

Kromě skládanek puzzle B. ráda maluje, stříhá (nůžky pro děti ale donese prý Ježíšek), máčí fixy do vody (aby prý lépe malovaly), hraje si na princezny (a to neustále, pravděpodobně i když spí), hraje si s plyšáky (hlavně když má spát...to si je vytáhne ze spodního šuplíku pod postelí, až se do ní skoro sama nevejde).

Vztah k Lucce se prohloubil, často se na ní ptá, kde je, když třeba spí...umí ji pozlobit a zároveň si s ní krásně pohrát, svoje věci si hájí, ale někdy je rozumně půjčuje...hodně jí utěšuje místo mě, protože jí její pláč vadí „Uciáši (napodobení mého výrazu Luciáši) neplakej, ceš dudlíček? Na na na....no no no...už pudeme ven jo? Uci, nech toho...Mami, ucinka křičí!!!!!“

Když je doma Petr, uspává, „dočišťuje“ zuby, usazuje v autě, obléká bundu a nazouvá boty Báře jen on, já nesmím a když to udělám, je mi to důrazně připomenuto...Bára umí být umanutá, tvrdohlavá, snaží se někdy udělat něco sama a pak ji slyším, že někde povzlykuje popř. si zavzteká, že jí něco nejde...umí taky neposlouchat, když po ní něco chci, nesmím na ni často rychle, aby se „nezasekla“...když se jí někde něco líbí, prohlásí prostě „to je moje“ a bez okolků si to strká do kapes nebo připravuje k odchodu...v neznámém kolektivu se často drží u nás a chvíli jí trvá, než se osmělí a nedívá se na druhé, jako kdyby je neměla ráda...říká si Anička a představuje se tak ostatním, takže už několik týdnů upřesňuju zmateným známým, že je to pořád naše BÁRA!!! Než se promění pro změnu v Adélku...

NAROZENINOVÝ DÝŇOVO-KARAMELOVO-PRINCEZNOVSKÝ DORT S KORUNKOU...

sobota 19. prosince 2015


Rok utekl jako voda...divoká voda, žádný volej...a znovu jsme oslavili Bářiny narozeniny...už třetí...rok od roku se jí to, zdá se, víc líbí...těší se na dárky, i když všem říkám, že to opravdu nemuselo být...letos si dokonce dala i dort...vloni u nás byly v kurzu lišky, předloni asi ještě nic, ale pozoruju, že v tomhle listopadovém pochmurném počasí nejraději peču z dýně nebo dort minimálně ovoním perníkovým kořením...na potřetí jsem se odvážila dort polít karamelem, který jsem vyráběla 4krát...jednou ho bylo málo, podruhé zčernal a hrnec zadýmil, potřetí byl naopak moc světlý, protože jsem se bála opětovného připálení, a na počtvrté konečně doplnil první várku....variant receptů byla spousta a tentokrát jsem vážně nevěděla, kterou vybrat, až jsem se jednoho dne podívala k sympatickému Děvčeti u plotny a bylo jasno. Něco jsem malinko pozměnila, ale přesto tenhle recept nezklamal...




Narozeninový dýňovo-karamelovo-princeznovský dort s korunkou

Těsto:
225g másla
250g třtinového cukru
4 vejce
vanilkový extrakt
1 lžíce pomerančové kůry
425g dýňového pyré
375g hladké mouky
1 prášek do pečiva
1 lžička sody
špetka soli
2 lžičky skořice
½ lžičky zázvoru
½ lžičky muškátového oříšku
1 lžička perníkového koření


Krém:
375g krémového sýra (lučina, smetanové pomazánkové máslo...)
300g másla
3 lžičky skořice
5 lžic karamelu


Karamel:
150g cukru
38ml vody
60g másla
100ml smetany ke šlehání


Postup:
Máslo nakrájejte na kousky a nechte povolit v pokojové teplotě. Vyšlehejte ho pak s cukrem do pěny a přidávejte po jednom vejce. Přidejte vanilku, dýňové pyré, pomerančovou kůru a promíchejte. V druhé míse smíchejte mouku, prášek do pečiva, sodu, sůl a koření. Na několikrát přimíchejte směs mouky k tekuté směsi. Těsto rozdělte do dvou dortových forem o průměru cca 16cm a pečte při 175 stupních asi 45 minut až hodinu dokud není špejle po vytažení suchá. Korpusy nechte vychladnout, vyboulené vršky případně seřízněte a rozkrojte nožem nebo nití na dvakrát.

Na karamel v hrnci smíchejte vodu a cukr a nechte vařit, dokud směs nezezlátne. Trvá to asi 8 minut. Nemíchejte, jen jemně rotujte hrncem. Karamel odstavte z ohně a vmíchejte po kouscích máslo. Vždy počkejte, až se jeden kousek rozpustí a pak přidejte další. Vraťte na plotnu a přiveďte znovu k varu. Smetanu ohřejte a tenkým pramínkem ji přilévejte do karamelu. Směs bude v tuto chvíli bublat a zvětší svůj objem, proto ji míchejte metličkou a dále vařte, dokud se karamel nespojí se smetanou. Odstavte a nechte vychladnout na pokojovou teplotu. Nepolévejte dort určitě hned, jinak by se začal rozpouštět máslový krém.

Asi pět lžic karamelu použijte do máslového krému, kterým promažte všechny vrstvy dortu včetně boků a vršku. Ten ještě přelijte vychlazeným karamelem a dejte ztuhnout do lednice.

U tohohle dortu platí, že nejlepší je až druhý nebo třetí den, kdy se všechny chutě vzájemně spojí.




S holkama, a chce se mi napsat, zasloužilýma matkama:) jsme se tentokrát sešly v kavárně Humpty Dumpty v centru Brna. Tak nějak se během dalšího roku narodilo spoustu sourozenců, takže jsme znásobily svůj počet a padaly přemýšlivé dotazy, kam se „vlezeme“ příště...tělocvična se nejeví jako úplně špatný nápad, jen kdyby nám tam někdo uvařil latté...

Dvě hodiny utekly zase jako pár minut, Lucka půlku prospala a tu další jsem měla o zábavu a hbitost postaráno...pravda, občas jsem jen přesvědčeně tušila, že mám mladší dítko v herně...i tak jsem zvládla všechny naše věci na mnoha místech posbírat a zbalit na zpáteční cestu domů, něco málo vyfotit na památku a nachystat „výslužky“ na plastové talířky pod alobal...s holkama jsme si samozřejmě dostatečně nepopovídaly (jako vždycky), uprostřed vět se odmlčovaly a běžely zachycovat padající nebo brečící děti (jako vždycky), ale jako vždycky to bylo i tak moc fajn...



Klikněte na miniatury pro zvětšení

4HOME – {ŠUPLÍKY POD POSTELE}...

čtvrtek 10. prosince 2015


Protože hraček přibývá (a obávám se, že ještě zdaleka nejsme u konce), uklidila jsem jich dost velkou část pod Bářinu a Lucčinu postel do prostorných výsuvných šuplíků na kolečkách (Lucčina postel je identická s tou Bářinou a sehnala jsem ji přes inzerát od rodiny z Prahy...pán nám ji během své služební cesty dovezl až k domu:) Šuplíky jsem pak hledala několik týdnů na internetových bazarech, až se mi je podařilo sehnat za krásnou cenu a dokonce v Brně.

Natřela jsem je bílou podkladovou barvou a pak ještě jednou bílým Balakrylem. Chtěla jsem jejich čela odekupážovat ubrouskovou technikou, ale tak, aby výsledný vzhled působil ošoupaně, staře, prostě jako půdní nález:) Po zaschnutí barvy jsem zkusila část ubrousku přenést na dřevo, ale nebylo to ono....takže....jsem čela znovu natřela tentokrát světle šedou barvou, po zaschnutí aplikovala krakelovací lak v jednom směru (čím větší vrstva, tím větší výsledné popraskání), asi po třech hodinách jsem čela znovu natřela bílou barvou (tentokrát ve směru o 90 stupňů jiném než krakelovací lak a jen jedním tahem, kdy jsem se na již jednou natřené nevracela, abych nepoškodila „reakci“ praskání). Během chviličky mi díky laku začala místy prosvítat šedá barva a už se to trochu víc blížilo „půdnímu vzezření“. Po zaschnutí jsem konečně odekupážovala celá čela šuplíků ubrousky z Ikey a na závěr přetřela bezbarvým Balakrylem, abych je uchránila před ošoupáním.

Pak už stačilo objednat keramické retro úchytky a šuplíky trochu (vlastně zcela) zaplnit...



VÍC NEŽ TISÍC SLOV {59}...

sobota 5. prosince 2015


Jedny dveře na Veveří...
U malého kostelíku...
Fotili jsme se tu v říjnu před třemi lety, když jsem čekala Báru...
A teď tu stojí se mnou...
Usmívá se na mě, jako kdyby to tušila...
Je zima, svítí sluníčko jako tenkrát a listí je zbarvené snad ještě víc...
Po dlouhé době zase pár společných fotek...


PROMĚNA PRO MĚ (N) – {LAHVIČKA NA KRÉM}...

úterý 1. prosince 2015


Po několika měsících jsem spotřebovala balsamikový ocet a zbyla mi z něj docela hezká lahvička s rozprašovačem...koupila jsem si ubrousky, vystříhala si motiv, který jsem pomocí lepidla na dekupáž přilepila na sklo..a pak jsem se prošla po domě a lahvičku naplnila různými zbytky krémů na ruce...

Můj nový patnáctiminutový výtvor má své místo vedle dřezu a po mytí nádobí mi esteticky připomíná, že si mám namazat ruce...