Stalo se to jednoho rána...Petr pospíchal do práce, já chtěla, aby vzal cestou překypující tříděný odpad, Bára se odmítala oblékat do školky, Lucka brečela, protože chtěla do školky, já ji utěšovala, že jednou nastane čas, kdy do školky půjde, Petr se rozčiloval, proč je na zahradě zase stovka šneků, Bára začala plakat, že nechce, aby ji táta ty pracně nasbírané šneky vyhodil, já jsem ji obhajovala, že jsem jí to z lásky a jejích planoucích očí při jejich sběru nedokázala zakázat, Lucka zvyšovala decibely a začala si obouvat bačkůrky do školky, Petr vyběhl na zahradu s igelitovým pytlíkem a větou „ti šneci nám tu všechno požerou“ (asi myslel řádek hrášků a ozobané borůvky od holubů), plačící Bára vyběhla v holinkách za ním, já následně taky, abych jí vysvětlila, že ty hlemýždě vypustí s taťkou na hřišti, Lucka se vztekala, že ji nejdou obout ty bačkůrky...nevím jak, ale najednou byli pryč a tak jsme si se stále se vzpouzející se Luckou a mým pocitem provinění zbyly...uvařila jsem si kafe, Lucce do hrnečku šlehačku, abych si to kafe mohla vůbec bez povšimnutí vypít (můj blaf se úplně nezdařil...) a vtom volá Petr, že vedle popelnic leží šestiramenný Brusel lustr a jestli ho chci...chci?...chci??...CHCI!!!
V tu chvíli jsem se znovu zamilovala, asi jako kamarádka, co nečekaně spatřila svého muže v nové, na míru ušité a skvěle padnoucí košili...
Tak nám tu náš nový retro kousek (po mém neodborném umytí a Petrovému odborném zásahu) visí a naštěstí svítí a já mám pocit, že ho u těch popelnic nechal někdo pro mě...
...a že nápad odvézt náš tříděný odpad zrovna ten den byl osudný...
...a že možná o deset šneků víc a někdo by mi ho od těch kontejnerů stihl odvézt...
...ať žijou šneci...
...a Petr ♥
