Valentýn je něco jako náš 1. Máj a já si u obojího vždycky vybavím slova písničky Kráva od Báry Polákové, kterou naše Bára dlouho vyžadovala sledovat při jezení a pak si půl dne notovala místo Kráááá-va...Báááá-ba s důrazem na „ba“, protože slabiku „krá“ ještě neumí.
Nedals mi kytku na Valentýna,
Sedím tu s tvou ségrou a s litrem vína,
Každej lok prokládám mléčnou Milkou,
Brambůrky došly před malou chvilkou.
Nedals mi kytku na Valentýna,
Čekám, že mě pozveš aspoň do kína.
Ty se někde couráš,
Ani jedna zpráva,
Úplně mě bouráš,
Bože já jsem krááá va va va
Vdyť já vím, že Valentýn je jen reklamní bublina,
Jak se ale bránit můžu? Jsem cílová skupina.
(Ja myslím že Valentýn je len komerčný sviatok,
to mi príde logičtějši sviatok na deň matok)
Ať chceme, nebo ne, koncem ledna je nám vizuálně připomínáno, že období srdcí, květin, bonboniér, růžové a červené se blíží a mně to...teda vůbec...nevadí, protože bonboniér není nikdy dost! A navíc, moje stále ještě vánočně vyzdobená komoda potřebuje nutně LÁSKY-PLNOU změnu. Tentokrát ale zlatou!
Drobné (zlaté) proměny pro mě(n) uveřejním v dalších valentýnských příspěvcích.
