LUCIE...

18.2.2015...den, co nám podruhé změnil život...přesně měsíc od našeho sedmiletého výročí s Petrem...kolem třetí hodiny ráno...budí mě slabá bolest v podbřišku...jdu se nasnídat a brouzdám po internetu...začínám mít předtuchu, že bych si na středeční kontrolu měla vzít tašky, i když jsem původně nechtěla souhlasit s navrhovanou hospitalizací a sledováním...dobaluju pár nezbytností...kolem páté usínám na gauči...osm hodin...Vyškov...napojení na monitor...po 15 minutách začínám při stazích poprvé zatínat zuby...čekám do deseti na vizitu...krátím si čas pohupováním na balónu...po třech minutách 20 vteřin tiše a pravidelně trpím...zatím tiše...přichází primář, doktor a sestra...nepříjemný proslov primáře, kterému naznačuji, že plánovaný revers na „nehospitalizaci“ nebude nakonec potřeba a že začínám asi rodit...určitě rodit...i tak mě svými přímými poznámkami a soudy zanechává se slzami v očích v naprosto konsternovaném stavu...Petr mě bere kolem ramen...doktor mě utěšuje...sestra mě utěšuje...přemisťujeme se na sál...volám své porodní asistentce Laďce, aby nastartovala auto...mířím do horké sprchy...trpím nahlas...kolem jedenácté dopoledne na 5 cm...ptám se sestřičky, jak dlouho tahle ukrutná bolest může trvat...prý hodně dlouho nebo taky hodně krátce...trvá krátce...díky za to...v půl dvanácté doráží Laďka a půl hodiny nato jsem na 10 cm...trpím ještě víc nahlas...přichází doktor...svět se rozplývá...čas se zastavuje...koncentruju se na příkazy, slova, rady...mám ustavičnou žízeň a propocená záda...trpím víc a ještě víc nahlas...není čas...malé klesají ozvy...doktor tlačí na břicho, já naposledy zadržuju dech, Laďka vytahuje Lucku...naprostá úleva...první slovo, co dojatě malé říkám je „ahoj“...

49cm, 2880g, spoustu tmavých vlásků, zvídavé oči, dojatí rodiče, kterým se znovu radikálně a krásně převrátil svět...