PF 2019...

ŠTĚDRÝ DEN 2018...

Není nakonec nejhezčí to samotné čekání???

To rozčarování, co přijde, je na pár slz...aspoň u mě...

Bára se den před tím Štědrým stala matkou panenky, které si pár let ani nevšimla...pár hodin to vypadalo, že je dokonce pozornější a obětavější máma než já a na den D. dvě hodiny před večeří štkala, že by pro Petrušku, jak ji přejmenovala ze Sáry, potřebovala bílé korálky...nabízela jsem ochotně perly, co čekají, jestli je vůbec někdy vytáhnu do společnosti, Petr utěšoval, Lucka hladila...nepomáhalo nic...prostě štědrovečerní depka...

...u Lucky naopak nedočkavá mánie...

U Davida sladká apatie a stav normy...bylo mu jen divné, proč ho zdobím motýlkem...

Místo perel nakonec Péťe stačila mašle do vlasů a mohla se zahájit fáze večeře...

Lucka se změnila ze sladké nedočkavky na ukňučenou odmítačku hrachové polévky, lososa, salátu a dokonce krutonů!

David se povrtal ve všem, co jsem mu nandala...

Bára tušila, že má vybráno a s pouhým jedním protestem poslušně snědla, co se mělo...za spoluúčasti Petrušky...

A já si pro jistotu dolila víno...

Petr se snažil ukorigovat přerozdělování dárků a celkově akci příjemně vánočně zpomalit za průběžného odklízení papíru do ikea modré tašky, mašle stejně létaly vzduchem a snad po deseti minutách bylo po všem...

Jediné zastavení a pospolité plus bylo poustění kapřích voskových lodiček a kolektivní smích u Sám doma 1...

Druhý den holky kreativně vypotřebovaly celou zdobící sadu DohVinci, Lucka házela po obýváku skleněnkami z kuličkové dráhy, jako by byly ze dřeva a ne ze skla, David párkrát rozbořil pracně vykonstruovanou vláčkodráhu, já byla ve stresu z ovládání nového pákového kávovaru a z neposlušných dětí, Petr z rozbitých kolejí a Bára se několikrát zeptala, co má dělat...?!

Hlavní je nečekat tolik a spokojit se s tím, že každý má naládu na to „své“...

MIKULÁŠSKÁ...

Letos už počtvrté na stejném místě...když prohlížím 1, 2 a 3, přijde mi to jako včera...

Mikuláš byl letos impozantně vysoký, anděl usměvavý a čerti byli dva, jeden psí a druhý drzý a bez práce, protože mu Mikuláš zakázal pytlovat děti...zkusil to jen jednou...

Holky s mou pomocí dokonce zazpívaly a David za celou dobu nesundal udiveně fascinovaný výraz...

Tyhle roky, kdy všichni věří, jsou pro nás nejvzácnější...

OSLAVA 6. NAROZENIN...

Vloni Sofie, letos růžový palác...jeho pekařka bohužel onemocněla, a tak jsme na ni při jezení sladkého marcipánu a úžasného krému z mascarpone a lesních plodů usilovně mysleli...

Děkujeme za ten čas, nápad a energii....

6 let to zní přímo přelomově!

ZVÍŘÁTKOVÉ LINECKÉ SUŠENKY K ŠESTÝM NAROZENINÁM...

Tyhle sušenky jsem měla chuť upéct, hned jak jsem je viděla a ochutnala od kamarádky. Měla je tak dokonale nazdobené, že jsem před finálem chytla paniku, jestli jsem Báře neměla koupit pro děti do školky raději pytlík bonbónů.

Nakonec jsem si je upekla týden dopředu a pak už jen válela a vykrajovala potahovací hmotu a barvila tak důkladně, že jsem díky slonům, hrochům a nosorožcům nemohla černou smýt z nehtů týden!

Finálové zdobení pomocí jedlé fixy a perleťových kuliček zajistila Bára a za jejího přísného vedení, jak má které zvíře vypadat, si mohla pár kousků nazdobit i Lucka...

Učitelkám jsme nazdobily bílé labutě a po dvou kusech je zabalily do celofánových sáčků...ve školce se po několikahodinové práci prý jen zaprášilo...

Zvířátkové linecké sušenky

Těsto:
400g hladké mouky
160g cukru krupice
špetka soli
250g másla
1 vejce + 1 žloutek

Postup:
Přísady na těsto důkladně spojte a těsto nechte odpočinout ideálně přes noc.

Těsto vyválet na 3 – 4 mm a péct při 175 stupních asi 8 – 12 minut.

Na zdobení obarvěte fondán, podsypte škrobem a vykrájejte stejné tvary, jako mají vaše sušenky. Namočte je studenou vodou, fondán přitlačte a okraje zahlaďte prsty. Dozdobte podle fantazie, já použila jedlé fixy a perleťové perličky různých velikostí.

VÍC NEŽ TISÍC SLOV {98}...

Zabalila jsem nám teplé zimní bundy, šály a čepice, pyžama s kostlivcem a konečně jsme sem po čtvrt roce dorazili...

David byl dva dny tak šťastné a hodné dítě, že jsem si myslela, že ho někdo vyměnil...

Já byla šťastná taky, protože se zdálo, že jediné co jsem potřebovala k znovunadechnutí bylo vyjet pryč...

Bára tu oslavila narozky a dostala krásnou knížku, co hraje Vivaldiho. Holky si poslepovaly první linecké kytičky...

...usínaly se svítícími andílky a hvězdnou promítačkou, kterou Lucka nedala z ruky ani na prkýnku...
Zajeli jsme se podívat, jestli zvířata u Šumavouse nezmrzly...

...a nezmrzly...

TAK JDE ČAS {60}...

Když se načánčááááámmmm!!!

Sama potmě na toaletě...

Onáramkovaná..

Vykuřujeme ucho...

Připravena na lyžák...

Večerní čtenářský kroužek...

Je to fakt unikát!

Do posledního detailu...

Krokodýli u mě vedou...

SOUROZENECKÁ {16}...

Když jsme si před rokem a půl pořizovali sedačku se sklopnými opěradly, netušili jsme, že budou skoro vždycky sklopené a někdo po nich bude neustále lézt...

....a skákat nám na hlavy...

Okenice slouží jako přidržovadlo taky perfektně...

A já si jenom říkám, jak dlouho nám tohle sezení, případně opěradla, vydrží???

VÍC NEŽ TISÍC SLOV {97}...

Listopadové Vícemile...

Odkládali jsme je kvůli dětským nemocem třikrát, až z toho začalo sněžit...

Děda vytáhl retro boby a sáně a snažil se na sklouznutí nalákat i psa, který dal přednost zběsilým honičkám...

Po vydatném dovádění na stráni děti unavily Lojzíka, který musel mít z nahánění myšky na tyčce tiky....

Odevzdaně usnul, kde se namanulo...

A nevyrušil ho ani sborový zpěv dvou starších vnoučat za doprovodu kytary...

Bylo tu hezky, tak nějak ještě líp, než obvykle...

PROMĚNA PRO MĚ(N) {FRANCOUZSKÁ OKENICE}...

Několik let jsem přemýšlela, co pověsím nad náš gauč v obýváku...všelicos tam už i viselo, ale nějak to pořád nebylo ono...když mi kamarádka dovezla dvojici starých dřevěných dělených oken, snažila jsem si tam měsíce představit zasklené černobílé fotografie, ale i o tom jsem nebyla přesvědčená...až jsem na internetovém bazaru našla francouzské okenice a v tu chvíli měla jasno....

Čekala jsem na ně asi půl roku, protože mailová komunikace s paní, pracující na azurovém pobřeží, vázla...až mi je jednoho krásného dne konečně někdo pověřený dovezl přímo před dům...

Okenice, původně přetřené několika starými nátěry, mi zbrousil Petr, stejně jako kování, které jsem pak šmirglovala ještě ručně...natírání probíhalo v několika vrstvách, dokud nevytvořilo celistvý dojem..tentokrát jsem nepřetírala bezbarvým lakem ale nechala jen tak...kování dostalo po obroušení tak krásnou patinu, že ho stačilo jen přelakovat a upevnit...

Mám pocit, že naše stěna čekala právě jen na tenhle solitér...

LUCISMY {7}...

♥ „Balu dělej jako že spíš a já ti dám jako že pusu...“

♥ „Balu si hnusná jako medvěd!“

♥ Petr popisuje večer před spaním holkám jak se dělá auto...holky říkají, co všechno se tam musí namontovat...volant, okna, kola, střecha, když už je nic nenapadá, tak Lucku napadne: „Mapa...kdyby se někdo ztlatil, aby našel cestu...mapa je základ, čeba taková Maženka a Jeníček že...“

♥ „Balu taťka si šel pro kalhoty...ty makové...“ Bára: „Jaké makové, dyť na nich není mák?!“ Lucka: „No mají ale balvičku jako makové...“

♥ Petr: „Holky a zítra spolu pojedeme na tu apaluchu...a budeme bydlet v takové chaloupce..“ Lucka: „A bude tam perník?“

♥ „Mami máš to ve autě....nebo je to ve polici....“

♥ „Tati a my sme byli včela na divadle...a bylo tam malinké kůzlátko, velké kůzlátko a největší...a byla tam taky maminka koza....a jejich táta byl v pláci...“

KULTURNÍME SE {DÝŇOVÁ SLAVNOST V OTEVŘENÉ ZAHRADĚ}...

Tahle akce se už proflákla naplno...plno je tu, ale pořád strašně moc hezky...vždycky vychází předpisové babí léto jako před lety 1,  2, 3...

Holky si vyrobily náhrdelník z přírodnin, snědli jsme pár dýňových specialit a pustili tu trojici zase k vodním kaskádám...Báru víc bavilo sbírání ořechů a rozdupávání skořápek, ale Lucka s Davidem nasadili pomyslné klapky proti vnímání okolního světa a využili svou přirozenou divokost naplno...nestačila jsem ohrnovat rukávy...

Krásně tu bylo a snad mi to neuteče zase příští rok....

RODIČOVSKÉ DOZNÁNÍ {12}...

Kamarádka, rovněž se třemi dětmi, mi na jednu z mých zoufalých esemesek napsala, že jsme na dalším peaku sinusoidy a nezbývá než vydržet...zdá se mi, že četnost těchto „peaků“ je teď nějak větší...

Probouzí se ve mně vlastnosti, které u sebe nemám vůbec ráda a zoufalství z mého nynějšího bytí se tím akorát násobí...O to víc, když si uvědomím, že to „bytí“ je nadmíru v pořádku, protože máme tři zdravé děti...

Vlastně zásadně zdravé...nezásadně jsou nemocné furt...Lucka s Davidem už mají za sebou dvě vlny laryngitidy a Lucka je momentálně na týdenních vlnách teplot a horeček, kde je dalším příznakem jen odpor k ponožkám, botám, čepicím a dlouhým rukávům...všechno všude svědí a bolí...

Jsem na rodičovské v kuse něco málo přes 6 let...vkus se mi v lecčems hodně změnil, o kusu vlastního osobního prostoru čím dál víc sním a v jednom kuse mi něco chybí...kdyby to šlo, asi bych ten kus prostě rozkouskovala na menší kousky, přerušené nějakou jinou činností než utíráním nudlí u nosu, kojením, nočním vstáváním a přebalováním...ale to už nepůjde, protože ty naše tři „kousky“ máme nasekané za sebou...v kuse....

Jak to, že u jiných matek s počtem dětí narůstá panika o jejich zdraví, možná zranění a strach a u mě se s počtem dětí znásobil klid a apatie, že to, co zvládly ti před ním, zvládne v pohodě i on...

Jak to, že dokážu hodiny vybírat dětem zimní bundu a čepice, ale nevydržím v kuse ani hodinu pouštět vláček sem a tam?

Jak to, že mám pořád narůstající pocit, že mi někde něco uniká, když to nejdůležitější „něco“ právě prožívám?

Jak to, že jsem tak sebevědomá, když si uvěřím, že kurz plavání s dvěmi staršími dám i s tím nejmladším, který na ně se mnou dvě hoďky vydrží vzorně čekat??

Jak to roční dítě udělá, že jen co se pro něco otočím při vaření, už noří ruce do dřezu, v další minutě slítne ze židličky, v té další na ni vyleze zpět, aby se porochňalo ve zbylém lógru, který si přisune ze vzdáleného kávovaru, o pár vteřin později během mého uklízecího zásahu slupne pár slupek od brambor, které pak vyprská na zem, takže znovu sbírám a o chvíli zase umývám ty samé tlapky od lógru, když jsem dokonale nezničila pozůstatky toho prvního...do toho nepočítám uklidňování spadlého, hysterického, ukřivděného a politého potomka, což se průběžně prolíná s celým tímto dějstvím...moje půlhodinové rychlovaření je v posledních dnech ten nejvíc koordinační sport...a adrenalinu při něm mám jako při nedobrovolném výpadu z letadla...

Jak to, že vypravování ven a příchody domů jsou tak strašně vysilující, že mám někdy pocit, že buď se už nikdy nikam nevypravím, nebo už se nikdy nikam nevrátím!!!?

Jak to, že mám neuvěřitelný talent vymyslet rychloakci, kterou stíhám tak moc, že jsem sice bohatá na zážitek, ale chudá o 15 stovek za rychlou jízdu v obci a tři body k tomu jako bonus, plus pak celou hoďku ve hvězdárně poslouchám od skoro čtyřleté „maminko-kdy-už-pojedeme-domů-mě-už-to-nebaví“...a jediné, co mě za ten den rozesměje je Báry věta: „Aha, tak už vím, jak funguje policie...“ No není nad názorný autentický příklad nepředpisové matky...

Jak to, že mi ke klidu v duši pomáhá to, že hračky jsou na svém uklizeném místě??! A proč tomu hodlám obětovat stav, kdy vypadám jako zuřivý tajfun, co furt něco odnáší, zvedá, přemisťuje, napomíná, nervuje...až mě na můj stav pomatenosti upozorní děti, kam že jsem jim odnesla ten vagónek k vláčku nebo muž, kde že má tu lžíci do polévky, co tu ještě před vteřinou měl nachystanou...úklid věcí můžu ovlivnit snadněji než čisto v duši?

Proč ostatní mamky začínají trénovat na Nomenrun a já se svou ubývající dávkou sil zvládám jen ticho, klid, svíčku, mandalu, jogínskou podložku a aroma vonných olejů?? Až se bude trénovat na Nomenjóga, hlásím se jako první...

CYKLO POBYT VE ŠTÍŘÍM DOLE...

Vysočina má hodně co do sebe, proto se sem tak často vracíme...naše boskovická parta tentokrát na tři dny zakotvila v retro rekreačním středisku Štíří důl. Před pensionem hřiště, za pensionem rybník plný ryb, které jsme prakticky vychytali a po dvou třech kouscích si je na váhu zakoupili a odvezli k nedělní večeři...nebylo to žádné chytání, nýbrž čiré vybíjení ryb, zakusovali se do háčku na vlasci prakticky vteřinu po nahození...nejdřív jsme se domnívali, že tak bude díky mému světovému medovníku, který jsme jim velkoryse nabízeli...těm hladovcům by stačil ale i obyčejný chleba...ředitel kina Scala Radek Pernica hodinu nepřetržitě kuchal, což fascinovalo všechny, snad nejvíc naše dcery...

Davida pro změnu fascinovala jelení trofej na gobelínu, nešťastně zavěšená nad schody, na kterých vyvracel hlavu, aby paroží dobře viděl...Nestát za ním, asi lítá celý pobyt střemhlav dolů...

Snídaně i večeře byly české a paní domácí nás množstvím chtěla vyloženě odrovnat...to když po jídle vyložila na pult ještě čerstvě upečené koláčky, kterým nešlo odolat...

Ráno se čekalo do desíti než teplota z pěti stupňů poskočí aspoň na šest a budeme moct vyjet na kolo, nebyla to žádná Třeboň, takže jsme trasy přizpůsobili k naší spokojenosti a faktu, co nejmíň omrznout Lucku, které jsem přibalila zimní bundu a rukavice...

Ach ty večery....

A ach ty rána taky...