30 POTŘETÍ...

Je horké dopoledne...
Bára spí a já tu sedím...
Stále v pyžamu...
Zbývají poslední hodiny do mým 30-tých narozenin...
Cítím, jak mi na obličeji zasychá meruňková maska (věřím, že je omlazující)...
Posnídala jsem granolu z vloček, semínek, otrub, oříšků, burákového másla a kokosu smíchanou do jogurtu s trochou domácí jablečné marmelády...
Musím vykompenzovat ty tři zmrzliny, co jsem si včera dala...

30...
Je to jen číslo ne?
Nic to neznamená ne?
Nebo od téhle chvíle všechno poběží ještě rychleji než do teď?!
Připadám si strašně dospělá (ne stará, dospělá!)

30...
Kdybyste se mě před několika lety zeptali, kde budu ve svých třiceti, řekla bych vám, že budu usazená a zároveň zcestovalá, s dvěmi dětmi a zároveň bezstarostná (vždycky jsem chtěla všechno nejlíp hned a zároveň)...momentálně jsem svobodná, neusazená, s trochou starostí, ale „zcestovalá-s-jednou-malou-Bárou-a-jejím-tátou“ platí...Zas tak moc bych se nespletla...

30...
Jak to, že to tak uteklo?
Řeknu tohle i ve 40, 50, 60,...?

30...
Co pro mě máš?
Spoustu nových míst, na které nikdy nezapomenu?
Spoustu nádherných chvil s rodinou?
Spoustu úsměvů naší Báry?
Spoustu jejích „poprvé“, „podruhé“, „potřetí“...?
Spoustu dalších dětí (jednoho dalšího dítěte)?
Spoustu zážitků?
Spoustu pomíjení nepodstatných věcí a soustředění se na ty, co mi dělají radost?
Spoustu pomíjení podstatných věcí?
Spoustu dalších „spoustu“?

30...
Ježiš, to zní staře...